Odborné články

Postižení zvířat vrozenou hluchotou bylo dokumentováno již v minulém století (Rawitz 1886 u plemene dalmatin). Hluchota je vázána u zvířat s bílou srstí na absenci nebo nedostatek melanocytů, jež jsou potřebné pro normální vývoj vnitřního ucha. Tato hluchota je neléčitelná, je však možno ji regulovat a snížit její výskyt kontrolovaným chovem. Klininické projevy hluchoty jsou závislé na tom, jedná li se o postižení jednostranné či oboustranné.U bilaterálně hluchých jedinců můžeme pozorovat potíže s orientací, lekavost mnohdy doprovázenou nervozitou až agresivitou. Prakticky neodlišitelní jsou jedinci slyšící na obě uši od jedinců jednostranně hluchých.

Nejčastějšími příčinami poranění hlavy a páteře jsou autonehody, pokousání a postřelení. Každopádně patří tato skupina úrazů mezi ty nejnebezpečnější. V problematice poškození nervového systému hrají důležitou roli dva faktory. Je to jednak přímé mechanické poškození nervových struktur a potom jejich následné poškození vznikajícím otokem či krvácením. Jelikož jsou mícha I mozek dokonale uzavřeny a chráněny v kostěném obalu lebky a páteře, nemají možnost vyvynout normální otok. Zvětšení objemu těchto struktur pak s sebou nese zvýšení tlaku a tím další poškození nervové tkáně.

Ruptura předního zkříženého vazu je časté a invalidizující onemocnění kolene v ortopedii malých zvířat. Objevuje se u malých i velkých plemen psů. Malá plemena psů jsou snadno a efektivně ošetřitelná, často je možné použít i konzervativní terapii. Velkou výzvou je naopak diagnostika a terapie ruptury předního zkříženého vazu u velkých plemen psů. Náhrada funkce zkříženého vazu (pasivní metody stabilizace) byla dlouho jedinou možností terapie.

Hluchotu psů lze obecně rozdělit podle několika kritérií do následujících skupin: periferni - centrální (retrocochleární léze, velmi vzácná), vrozená - získaná, kongenitální - s pozdním nástupem, senzorineurální - konduktivní

Epilepsie je onemocnění popisované v humánní medicíně již od dob babylónských v roce 2080 před Kristem. První ucelená monografie, která na dlouhá léta ovlivnila pohled na toto onemocnění pochází ze 4. století od Hypokrata. V období středověku byla epilepsie považována za boží trest. Teprve ve druhé polovině 19. století se díky výraznému rozvoji medicínských věd podařilo prokázat pravdivost hypotézy starší 2000 let, že totiž mozek je výchozím bodem epileptických záchvatů. První zmínky o epilepsii u malých zvířat pochází z první poloviny 19. století. Ve veterinární medicíně se v posledních letech zvedá zájem o toto onemocnění především pro jeho relativně četný výskyt, ve psí populaci kolem 3 %! Také jeho sociální význam, vzhledem ke vztahu majitel - zvíře, je nezanedbatelný. V neposlední míře je pak zájem o toto onemocnění umocňován možností jeho využití jako modelu pro zkoumání epilepsie u lidí.