Tibial Plateau Leveling Osteotomy (TPLO)

Jan Beránek, Klinika JAGGY Brno

Petr Šrenk Klinika Jaggy, Brno

Epilepsie je onemocnění popisované v humánní medicíně již od dob babylónských v roce 2080 před Kristem. První ucelená monografie, která na dlouhá léta ovlivnila pohled na toto onemocnění pochází ze 4. století od Hypokrata. V období středověku byla epilepsie považována za boží trest. Teprve ve druhé polovině 19. století se díky výraznému rozvoji medicínských věd podařilo prokázat pravdivost hypotézy starší 2000 let, že totiž mozek je výchozím bodem epileptických záchvatů. První zmínky o epilepsii u malých zvířat pochází z první poloviny 19. století. Ve veterinární medicíně se v posledních letech zvedá zájem o toto onemocnění především pro jeho relativně četný výskyt, ve psí populaci kolem 3%! Také jeho sociální význam, vzhledem ke vztahu majitel - zvíře, je nezanedbatelný. V neposlední míře je pak zájem o toto onemocnění umocňován možností jeho využití jako modelu pro zkoumání epilepsie u lidí.

Petr Šrenk

Nejčastějšími příčinami poranění hlavy a páteře jsou autonehody, pokousání a postřelení. Každopádně patří tato skupina úrazů mezi ty nejnebezpečnější. V problematice poškození nervového systému hrají důležitou roli dva faktory. Je to jednak přímé mechanické poškození nervových struktur a potom jejich následné poškození vznikajícím otokem či krvácením. Jelikož jsou mícha I mozek dokonale uzavřeny a chráněny v kostěném obalu lebky a páteře, nemají možnost vyvynout normální otok. Zvětšení objemu těchto struktur pak s sebou nese zvýšení tlaku a tím další poškození nervové tkáně. Dochází nejen k vyvynutí tlaku na velmi citlivé nervové strutůry, ale také ke zhoršenému přítoku a odtoku krve, což s sebou nese velmi nebezpečné "chemické" poškození neuronů. Dalším důležitým specifikem nervové tkáně je nemožnost a neschopnost jednotlivých nervových buněk rozmnožovat se. Tento handicap je vyrovnáván obrovskou předimenzovaností nervového systému. Aktivně je využívána pouze nepatrná část nervových buněk a zbytek tvoří zálohu, která je připravena kompenzovat případné ztráty. Jinými slovy poškozené a zničené neurony mohou být nahrazeny pouze rezervou, která byla před destrukcí ušetřena. Tyto dva faktory  je nutno mít na paměti při poskytování první pomoci.

Petr Šrenk, Klinika Jaggy, Brno

Bolestivost vycházející z oblasti krku a zad je velmi častým jevem mezi našimi čtyřnohými přáteli, který znají jistě velmi dobře chovatelé jezevčíků, pekinézů, bíglů, kokrů, německých ovčáků, kníračů, dobrmanů, německých dog a mnoha dalších plemen. Ve velké většině se jedná o bolestivost vycházející z míchy, respektive jejích obalů a míšních kořenů. Analogii z lidské medicíny (ústřel, ischias, blok krční pateře, zad atd.) jistě nemusím představovat. Je však třeba si uvědomit obrovský rozdíl mezi důvody, které vedou k onemocnění u člověka  a u výše zmiňovaných plemen.
Asi 40%  onemocnění míchy spadá do skupiny degenerativních onemocnění, tedy kompresí v důsledku výhřezu meziobratlové ploténky. Protože tento jev je velmi hojný jistě zasluhuje zvláštní pozornost. V úvodu bych nejprve rozdělil tyto případy podle klinické manifestace.

Petr Šrenk
Klinika Jaggy, Brno

Hluchotu psů lze obecně rozdělit podle několika kritérií do následujících skupin:

periferni - centrální (retrocochleární léze, velmi vzácná)
vrozená -  získaná
kongenitální - s pozdním nástupem
senzorineurální - konduktivní

Postižení zvířat vrozenou hluchotou bylo dokumentováno již v minulém století (Rawitz 1886 u plemene dalmatin). Hluchota je vázána u zvířat s bílou srstí na absenci nebo nedostatek melanocytů, jež jsou potřebné pro normální vývoj vnitřního ucha. Tato hluchota je neléčitelná, je však možno ji regulovat  a snížit její výskyt kontrolovaným chovem.

Klininické projevy hluchoty jsou závislé na tom, jedná li se o postižení jednostranné či oboustranné.U bilaterálně hluchých jedinců můžeme pozorovat potíže s orientací, lekavost mnohdy doprovázenou nervozitou až agresivitou. Prakticky neodlišitelní jsou jedinci slyšící na obě uši od jedinců jednostranně hluchých. Toto rozlišení je možné pouze za použití specielní vyšetřovací metody k testaci sluchu: BAER , brainstem auditory evoked potentials - respons, tedy snímání evokovaných potenciálů mozkového kmene.

Rozšíření hluchoty v populaci dalmatinů se pohybuje přibližně od 6% do 8% oboustranně hluchých jedinců a 18% až 21% jednostranně postižených jedinců. Z daných údajů tedy vyplývá, že téměř každý třetí dalmatin je postižen! V populaci bílých koček není dostatečné množství studií, ale předpokládá se situace dokonce o něco horší.

Genetické pozadí přenosu hluchoty není zatím přesně determinováno. Na zálkadě publikovaných klinických studijí a experimentů lze však postulovat základní hypotézu: Pravděpodobně se jedná o polygenní přenos, na vývoji hluchoty se tedy podílí více genů.

Možnosti ovlivnění výskytu postižených jedinců v populaci vychází z výsledků prováděných studií a experimentálních páření:  Bylo prokázáno, že výskyt oboustranně i jednostranně hluchých jedinců je signifikantně nižší při páření dvou oboustranně slyšících jedinců. Takto kontrolovaným chovem lze snížit prevalenci postižených jedinců v populaci pod 15%, přičemž výskyt oboustranně hluchých zvířat by měl klesnout pod 4%.

Jak již z textu vyplývá, lze oboustranně slyšící jedince identifikovat pouze za pomoci audiometrického vyšetření (BAER). V současné době již řada Evropských klubů požaduje audiometrické vyšetžení u zvířat zařazovaných do chovu, či předváděných na výstavách.